ISSUE 1-2021
INTERVIEW
Роман Темников
STUDIES
Владимир Воронов Марян Бруновски
OUR ANALYSES
Анастасия Тихомирова
REVIEW
Любовь Шишелина
APROPOS
Игорь Яковенко


Disclaimer: The views and opinions expressed in the articles and/or discussions are those of the respective authors and do not necessarily reflect the official views or positions of the publisher.

TOPlist
REVIEW
MINULOST, SOUČASNOST A BUDOUCNOST PODLE VVP
By Petr Mares | Diplomat and Historian, the Czech Republic | Issue 1, 2021

Začne-li politik hovořit o potřebě uchránit pravdivý obraz minulosti, jen velmi výjimečně je to projev snahy minulost skutečně poznat. Mnohem častěji jde o to, že nalezl v nepřeberné nabídce historických událostí tu, o kterou se chce opřít při zdůvodňování svých kroků – minulých, současných i budoucích. Aby plnila svou úlohu je ve většině případů nutné takovou historickou událost či periodu poněkud upravit, purifikovat, zbavit nežádoucích problematických momentů a možných otazníků. Teprve pak se doopravdy stává tím, co britský sociolog Anthony D. Smith nazývá použitelnou minulostí (usable past). Takovýto produkt samozřejmě nemůže obstát v konfrontaci s výsledky skutečného historického bádání, ale, jak již bylo řečeno, o historii zde jde až v poslední řadě. To neznamená, že nemá smysl takovouto konfrontaci provádět. Systematický výzkum tohoto fenoménu by mohl přinést zajímavé poznatky o vztahu mezi charakterem cílů, kterých chce příslušný politik dosáhnout a mírou deformace historie, které je třeba k jejich zdůvodnění. Tento příspěvek si tak ambiciózní cíle neklade. Nicméně text pod názvem The Real Lessons of the 75th Anniversary of World War II (na website The National Interest), resp. 75 лет Великой Победы: общая ответственность перед историей и будущим (na website kremlin.ru) podepsaný Vladimírem Putinem se přímo nabízí pro skromnou case-study v tomto směru.

Skutečnost, že ruský prezident našel svou použitelnou minulost v etapě 2. světové války, která se v Rusku tradičně nazývá Velkou vlasteneckou, není žádnou novinkou. V minulosti ji nesčetněkrát označil za hlavní zdroj vlasteneckých postojů a národní hrdosti, pod jeho záštitou se dlouhodobě buduje „pravdivý obraz“ války, ke kterému přispívají Putinem vytvořené instituce jako fond История Отечества. Tento obraz je závazný pro učebnice dějepisu a akademicky jej zaštiťují početní členové Ruské historické společnosti (Русское историческое общество). Prezidentův text k výročí konce války pouze shrnuje, co již bylo na tomto poli vykonáno a co je v současném Rusku široce akceptováno. Putin ve stejném duchu vystoupil v průběhu posledního roku několikrát, především v reakci na rezoluci Evropského parlamentu Importance of European Remembrance for the Future of Europe ze září 2019.

Jak tedy vypadá obraz 2. světové války podle Putina neboli jeho slovy, jaká je „the truth based on documented historical facts“, o kterou je nutné usilovat a ze všech sil ji hájit? Míra purifikace tohoto obrazu je vysoká. Není v něm místo pro masové zločiny, které v letech 1939-1941 spáchaly sovětské orgány na obsazených územích předválečného Polska, Litvy, Lotyšska, Estonska a Rumunska. Nepadne ani slovo o statisících deportovaných. Na problém připojení tří pobaltských států mu stačí tři věty, ve kterých konstatuje, že k němu došlo „on a contractual basis, with the consent of the elected authorities“, což podle něj bylo „in line with international and state law of that time“. To vše může být pro dnešního čtenáře na západě šokující, ale v současném Rusku jde o standard dlouhodobě předkládaný žákům a studentům na všech úrovních vzdělávání. Jde v zásadě o návrat k interpretaci této fáze 2. světové války běžné v období před gorbačovskou perestrojkou. Vladimír Putin však ve svém podání sahá pro inspiraci ještě hlouběji. V jeho textu nenajdeme totiž kritiku nepřipravenosti SSSR na německou invazi, která byla v různé míře přítomna v sovětské historiografii již od druhé poloviny 50. let minulého století. Ani slova o brutálních a nesmyslných čistkách, které decimovaly důstojnický sbor Rudé armády. Jeho lakonický komentář na toto téma by byl akceptovatelný i pro publikaci za Stalinova života: „... along with a huge flow of misinformation of various kinds, Soviet leaders also received true information about the upcoming Nazi aggression. And in the pre-war months, they took steps to improve the combat readiness of the country…

Stalin je pro Putina součástí velkého příběhu Vlastenecké války a jako takový musí být stejně čistý a inspirující. Proto se Putin negativům spojeným se Stalinem systematicky vyhýbá, bagatelizuje je, nebo okamžitě převažuje pozitivy. Nemůže se samozřejmě tvářit, že neví o stalinských zločinech, ale stejně jako v případě okupace baltských států si pro ně vystačí se třemi větami, které vyústí v ocenění Stalinovy prozíravosti v zahraniční politice. Tehdejšímu vedení země je možné vytknout lecos, píše Putin, „… but poor understanding of the nature of external threats is not one of them“. Navíc, velký teror není to hlavní, co Putinovi vadí na předválečné politice. Nikoli gulagy, hladomor, miliony násilně přesídlených, nekonečné zástupy mučených a vražděných, ale „…nihilism, mockery of national history, traditions and faith that the Bolsheviks tried to impose…“, přičemž k tomu všemu došlo „especially in the first years after coming to power“. Rozuměj, ještě před Stalinem. S jeho vládou se naopak pojí patriotismus, heroismus, „the tremendous power of Soviet society, united by the desire to protect their native land…“

Putinův text vyznívá jako nejortodoxnější obhajoba stalinské zahraniční politiky, jaká zazněla z úst nejvyššího představitele Ruska či Sovětského svazu od chvíle, kdy zhroucení diadochové pronášeli projevy nad jeho rakví. V tomto kontextu nepřekvapí způsob, jakým se vypořádává s nejproblematičtějším zahraničně politickým momentem období před Velkou vlasteneckou válkou, totiž se spojenectvím Sovětského svazu s Německem. Jeho velkým hendikepem samozřejmě je, že na rozdíl od autorů píšících před rokem 1989 nemůže popřít existenci tajných protokolů ke smlouvě Molotov-Ribbentrop, ale to mu nečiní žádný problém. Konkrétní údaje o obsahu této spolupráce prostě velkoryse přechází a její význam bagatelizuje s tím, že šlo pouze o další z mnoha smluv o neútočení, které před tím s Německem uzavřely jiné evropské země. Navíc, píše, můžeme si být jisti, že i jejich smlouvy neobsahovaly nějaké tajné dodatky? V těchto pasážích dosahuje Putin vrcholů nehoráznosti, když k dobru Sovětů připisuje, že nevyužili všech možností, které jim spolupráce s Hitlerem nabízela – při dělení Polska nezabrali větší část jeho území, nepostavili se po bok Německu ve válce proti Británii, nepřipojili se k Paktu tří … Do Německa proudily miliony tun surovin klíčových pro vedení války, Sovětský svaz obsazoval rozsáhlá území svých bezbranných sousedů a zaváděl na nich vládu teroru – a Vladimír Putin v duchu starých sovětských anekdot říká, víte, co všechno jsme mohli ještě udělat? A vidíte, neudělali jsme to! V tomto kontextu nepřekvapí, že považuje za důležité zdůraznit i jednu osobní zásluhu na účet tehdejšího sovětského vůdce: „… unlike many other European leaders of that time, Stalin did not disgrace himself by meeting with Hitler who was known among the Western nations as quite a reputable politician and was a welcome guest in the European capitals.“ Je třeba zde připomínat, že hlavní města evropských zemí, s výjimkou Říma, začal Hitler navštěvovat až od roku 1939. Jak vítaným hostem asi byl v porobené Praze, zničené Varšavě nebo ponížené Paříži?

Proti Stalinovým zásluhám staví Putin hříchy západních politiků, přičemž ty francouzské kritizuje například za to, že po 1. světové válce srazili Německo hospodářsky na kolena a ty britské a americké za to, že mu pomáhali na nohy. Hlavním proviněním Západu však byl krach systému kolektivní bezpečnosti a hlavním projevem tohoto krachu byla Mnichovská konference neboli v Putinově textu Mnichovská zrada. Ta otevřela dveře pro německou agresi a zároveň přinutila Sovětský svaz hledat vlastní cesty k zajištění své bezpečnosti. Pakt Molotov-Ribbentrop byl pouhým logickým vyústěním Mnichova.

Ani na této konstrukci není mnoho nového. Podobně jako tomu bylo v poválečném Československu, pracovala i sovětská historiografie a propaganda od konce války s jednoduchým schématem. Proti skutečnosti (nesporné), že mnichovskou dohodu s nacisty a fašisty uzavřeli západní spojenci Československa, stála skutečnost (také nesporná), že jeho východní spojenec tuto dohodu neuzavřel. Z toho vyplynulo, že zatímco západní spojenci Československo zradili, východní spojenec je nezradil. Tuto logickou konstrukci, rovnající se svou hodnotou konstrukci o létajícím pštrosovi, bylo pak snadné dále rozvíjet jako argument dokazující, že pokud by se poctivý Sovětský svaz rozhodl i nadále spoléhat na spojenectví se západními mocnostmi, dopadl by stejně jako Československo. Pro Mnichov se již tehdy vžilo označení „мюнхенский сговор“ a pakt Molotov-Ribbentrop byl hodnocen jako mistrovské dílo sovětské diplomacie.

Životnost tohoto schématu v jeho čisté podobě byla poměrně nízká. Od konce 50.let minulého století začalo kritické studium souvislostí Mnichova postupně vyvolávat (opatrné) otázky o skutečné ochotě a připravenosti SSSR poskytnout Československu účinnou vojenskou pomoc, o bezalternativnosti spolupráce s Německem, a nakonec i o tom, proč vlastně Sovětský svaz v Mnichově zastoupen nebyl. Když byl Michal Gorbačov na sklonku 80. let spontánním vývojem glasnosti donucen přiznat existenci tajných protokolů, nalezli jeho spolupracovníci způsob, jak tyto protokoly odsoudit, potvrdit, že stalinské vedení nedokázalo dostatečně připravit zemi pro nevyhnutelný konflikt a zároveň vyjádřit pochopení pro důvody, které k uzavření dohody vedly. Poslední parlament SSSR přijal v prosinci 1989 rezoluci, ve které konstatoval: „… the Non-Aggression Treaty with Germany was signed in a critical international situation and in conditions of growing danger of Fascist aggression in Europe and the threat of Japanese militarism in Asia, and in which one of the objectives of the Treaty was to shelter the USSR from the danger of looming war.“ Zároveň však poslanci považovali za nutné dodat: „In the end this objective was not achieved, while miscalculations with regard to Germany’s obligations to the USSR worsened the consequences of the treacherous Nazi aggression.“  V další části svého tehdejšího usnesení pak dobovým jazykem vyjádřili své hodnocení tajných dodatků: „…the August 23rd 1939 Protocol and other secret protocols that were signed with Germany 1939-1941 were deviations from the Leninist principles of Soviet foreign policy. From the standpoint of law, territorial division into Soviet and German spheres of interest and other actions were in conflict with the sovereignty and independence of several third countries.

V 90. letech se kritický přístup k paktu prohloubil, mimo jiné v souvislosti s tím, jak se rozšiřoval přístup k archivním dokumentům stalinského období, a přinesl řadu mimořádně zajímavých diskusí jak v akademické obci, tak uvnitř politické reprezentace. Pro výsledky jednání čtyř velmocí se v této době stále častěji používalo termínu „мюнхенское соглашение“. Na přelomu století, dříve, než se výsledky těchto diskuzí promítly do učebnic, však nepříjemné otázky o cestě od Mnichova k paktu Molotov-Ribbentrop a k začátku 2. světové války z ruského akademického diskurzu mizí. Ruská oficiální historiografie nasměrována politickým vedením země se vrací k jednoduchým vysvětlením a Mnichov se znovu stává „мюнхенский сговор“. V putimském obrazu války již není místa na polemiky a pochybnosti. Jak na na websitu ruské historické asociace píše profesor Jefim Pivovar: „We know, why this happened – Great Britain and France gave priority to negotiations with Hitler, actually ignoring the opinion of Moscow and attempting to exclude our country from participation in resolving the most significant key issues of European policy of the time.

Toto vysvětlení vzniklo za přímého sponzorství Vladimíra Putina a ten z něj v poslední době učinil úhelný kámen své konstrukce minulosti. Opřel o něj i své reakce na rezoluci Evropského parlamentu a do budoucna plánuje prosadit je jako obecně přijímané nejen v Rusku. Z hlediska propagandistického souboje jde o šikovný tah. Moderní historie nenabízí lepší příležitost, jak demonstrovat nespolehlivost, sobectví, ba zlotřilost Západu v konfrontaci s nevinným a věrným Východem. Žádná ze západních mocností nebyla prosta hříchu appeasementu a přinejmenším ty evropské za něj draze zaplatily. Poučení z Mnichova se stalo integrální součástí (nejen) západního politického myšlení a má své místo v historickém povědomí evropských národů. Každá kritika Mnichova má proto slušnou šanci, že jí bude nasloucháno (ponechme stranou otázku, nakolik nehoráznosti, kterými Putin svou kritiku opentlil, snižují její přijatelnost v očích soudného čtenáře). Jak tedy zní poučení, které podle Putina z této kritiky vyplývá?

Ruský prezident mu věnuje závěrečnou část svého textu. Formálně jde o výzvu adresovanou historickým velmocím, stálým členům Rady bezpečnosti a legálním (deklarovaným) vlastníkům jaderných zbraní a o Mnichovu se v něm vůbec nemluví. Připomínají se v něm konference Velké trojky v Teheránu, na Jaltě a v Postupimi a zakládající konference OSN v San Francisku. Na nich byl vytvořen poválečný mezinárodní řád, který zajistil, že navzdory všem sporům a konfliktům svět nebyl vržen do další světové války. V současné době je podle Putina tento řád cíleně podrýván („historická“ rezoluce Evropského parlamentu je projevem této snahy). Putin neříká, kdo stojí za touto hrozbou, ale vyzývá jaderné mocnosti, aby jí společně čelily. Svět se vymyká z kloubů a je načase dostat jej znovu pod kontrolu: „It is a duty of ours – all those who take political responsibility and primarily representatives of the victorious powers in the Second World War – to guarantee that this system is maintained and improved. Today, as in 1945, it is important to demonstrate political will and discuss the future together.“ Navrhuje něco jako supersummit, na kterém představitelé pěti velmocí budou hledat (a nepochybně najdou) řešení všech neduhů současného světa, od politických, přes hospodářské, až po ty způsobené pandemií.

Je možné, že Putin myslí svůj návrh vážně? Nepochybně se mu líbí představa, že by se mohla vrátit chvíle, kdy o osudech světa rozhodovala hrstka státníků skloněných nad jeho mapou, přesouvající milionové armády z kontinentu na kontinent a překreslující hranice suverénních států, aniž by považovala za nutné je o tom informovat. Myslí si však skutečně, že taková situace může znovu nastat? Odpovědět kladně by znamenalo zásadně zpochybnit jeho zdravý úsudek i kvalitu zázemí, které má k dispozici. Návrh zcela ignoruje realitu současného světa, nástup nových dynamicky se rozvíjejících mocností (ke kterým se přece snaží zařadit!), přesun gravitačního pole mezinárodních konfliktů do Pacifiku a do roviny soupeření čínsko-amerického, existenci integračních a obranných uskupení jako je EU a NATO s jejich vlastními a závaznými mechanismy rozhodování a v neposlední řadě i velmi rozdílnou váhu Ruska v konfrontaci s ostatními velmocemi. Putin přece musí vědět, že tak jako západní historiografie nebude nikdy ochotna akceptovat jeho verzi vzniku 2. světové války, nebudou ani oslovené velmoci nikdy moci přijmout návrh na návrat k uspořádání mezinárodních vztahů v podobě, jakou měly před tři čtvrtě stoletím. Přesto považuje za nutné jej přednést. Proč?

Obávám se, že pro vysvětlení se musíme vrátit k Putinovu pojetí Mnichova, jakkoli jej prezident ve své vizi řešení světových problémů nezmiňuje. Jeho návrh byl patrně předložen nikoli proto, aby byl přijat, ale aby byl zaregistrován. Rusko nabídlo Putinovými ústy garantům starých pořádků spolupráci pro jejich zachování a vylepšení, tak jako kdysi nabídlo ústy Litvinovými součinnost při obraně Československa a systému meziválečné kolektivní bezpečnosti. Jak mohou všichni vidět, návrh leží na stole. Bude-li odmítnut, pak se partneři nemohou divit, když si Rusko bude hledat jinou cestu k zajištění a prosazení svých zájmů. O tom, jaká cesta to bude, je možné spekulovat. Vladimír Putin je v tomto směru velmi kreativní a dnešní svět nabízí poměrně širokou škálu potenciálních spojenců. Demokratická část světa by se měla připravit na mnohá překvapení. Nebude to jednoduché, nicméně prvý krok zdá se být nasnadě. „Neglecting the lessons of history inevitably leads to a harsh payback“, píše Putin a v tomto případě je na místě s ním souhlasit. Ve svém článku dal Rusku i celému světu znovu neomaleně najevo, že nejlépe se cítí v botách po Josefu Stalinovi a svět by to konečně měl vzít s plnou vážností na vědomí. Můžeme se samozřejmě utěšovat tím, že mu jsou a vždycky budou příliš velké. Ale pořád to budou Stalinovy boty.

Print version
EMAIL
ARCHIVE
2021  1 2 3 4
2020  1 2 3 4
2019  1 2 3 4
2018  1 2 3 4
2017  1 2 3 4
2016  1 2 3 4
2015  1 2 3 4
2014  1 2 3 4
2013  1 2 3 4
2012  1 2 3 4
2011  1 2 3 4
2010  1 2 3 4
2009  1 2 3 4
2008  1 2 3 4
2007  1 2 3 4
2006  1 2 3 4
2005  1 2 3 4
2004  1 2 3 4
2003  1 2 3 4
2002  1 2 3 4
2001  1 2 3 4

SEARCH

mail
www.jota.cz
RSS
  © 2008-2024
Russkii Vopros
Created by b23
Valid XHTML 1.0 Transitional
Valid CSS 3.0
MORE Russkii Vopros

About us
For authors
UPDATES

Sign up to stay informed.Get on the mailing list.